Žena stojí sama na otevřeném poli a téměř všechno na ní se rozplývá v oparu. Igor Shulman drží celé plátno v měkké sépiové a šedohnědé barvě, takže postava, tráva i nízký pruh stromů za ní jako by splývaly dohromady, jako bychom je viděli skrz slábnoucí vzpomínku.

Má na sobě prosté světlé šaty a před sebou drží nízko svazek tmavých olistěných větví. Obličej je sotva naznačený, rozmazaný téměř doztracena, zatímco louka u jejích nohou je provedená volnějšími, drsnějšími tahy. O barvě nelze mluvit, jen teplé a studené hnědé tóny a bledý nádech oblohy.

Namalováno olejem na plátně v roce 2025, čtverec 50 na 50 centimetrů. Vzpomínka je tichá a trochu melancholická, obraz, který spíš tušíte, než jasně vidíte.